Principy Montessori metody
Připravené prostředí
Od té chvíle, kdy se dítě učí získávat informace samo z okolí, místo aby byly předávány učitelem, se podstatně mění role učitele. Jeho úkolem je nyní vytvářet a přizpůsobovat prostředí, které dětem usnadní jejich zkoumání a vzdělávání se. Montessori prostředí by mělo být pro děti atraktivní a poskytovat pečlivě promyšlené a připravené úkoly a materiály, umožňovat dítěti volný pohyb, protože pohyb a činnost jsou základními přírodními funkcemi, díky kterým se děti lépe koncentrují a učí. Jedním z cílů je též připravit dítě pro budoucí život a svět, ve kterém bude žít.

Senzitivní období a objevování poznatků samotným dítětem
Marie Montessori zjistila, že malé děti jsou schopné se mnoho naučit, aniž by vynaložily velké úsilí. Je jen třeba rozpoznat tzv. senzitivní období, období zvýšené vnímavosti k získání určitých schopností a dovedností. Toto období trvá jen určitou dobu, pokud se však promešká, je třeba vynaložit daleko více úsilí na naučení se toho samého. Proto Marie Montessori poskytovala dětem vhodné prostředí, které odpovídalo potřebám dětí, a tím jim zajistila maximální využití příležitostí pro jejich rozvoj. Dítě se učí především pozorováním, pohybem a zkoumáním.

Svobodná práce dítěte
Zkušenosti, které Marie Montessori získala s dětmi s mentálním postižením, ji vedly k sestavení nové metody vzdělávání. Tato metoda je postavena na svobodě dítěte a jeho vlastním sebezdokonalování, které je však díky praktickému přístupu propojeno s jasnými hranicemi disciplíny.
M. Montessori přišla na to, že vhodnější než sestavit pevné vzdělávací plány, které spíše uspokojí potřebu učitele mít přehlednou strukturu výuky, je nechat děti, aby byly spontánními studenty. To znamená, že je jim umožněno věnovat se ve správný čas činnosti dle jejich zájmu. Dítě zkoumá a objevuje okolí. Díky určitému řádu a uspořádání je potom schopné přijímat a logicky zpracovat jakékoli podněty z okolí. Je kladen důraz na samostatné rozhodování, vybírání činností, vytrvalost aktivitu dokončit. Dítě tedy potřebuje práci s určitým cílem a účelem. Pokud mysl a tělo jsou navzájem v harmonii, potom jsou uspokojeny koncentrace, opakování, napodobování, přesnost a uvažování.

Dělená odpovědnost
Rodič dává dítěti možnost svobodné volby ve výběru činností, ale současně preferuje a pomáhá vybírat činnost pro dítě, které se nedokáže samo rozhodnout. Dává svobodu dítěti tam, kde je schopné převzít zodpovědnost.
Rodič zasahuje v případě:
– dítě se nudí
– nedokáže si vybrat činnost
– jsou porušována pravidla
Dále rodič podporuje a pomáhá dětem, které pomoc potřebují. Snaží se postupně doprovodit dítě do stádia vlastní odpovědnosti.

Princip věkové heterogenity
Věkově smíšené skupinky umožňují dětem si navzájem pomáhat a vyzkoušet si roli být mladším či později starším členem skupinky. Děti jsou vedeny k tomu, aby si uvědomovaly a byly ohleduplné k potřebám druhých, a tím se tak stávaly členem malého společenství. Vzájemná komunikace a spolupráce ve skupinkách rozvíjí sociální cítění, chování a také nezávislost.

Princip pohybu
V Montessori třídách se dítě může volně pohybovat, volí si vlastní pracovní místo.

Role učitele (rodiče) – utváření nového vztahu dospělého k dítěti
Učitel dítě spíše provází výukou, pozoruje a nabízí vhodné činnosti pro jeho rozvoj, než přímo vyučuje. Celý vyučovací proces velmi záleží na osobním přístupu dítěte. Oproti dnes běžnému způsobu výuky, kde učitel sám přednáší novou látku, v Montessori systému učitel dítě vede, ale nechává mu prostor k vlastnímu objevování a osobnímu tempu práce. Pomáhá dítěti, aby dokázalo pracovat samostatně, podněcuje v něm vlastní motivaci k učení. Pedagog se snaží o pozorování dítěte, o reagování na potřeby každého dítěte a o vedení celé skupiny.
Učitel si všímá celkového vývoje dítěte na všech rovinách – fyzické, sociální, emoční i intelektuální. Pedagog by měl rozpoznat, kdy je dítě připraveno na posun a měl by být schopen fungovat jako spojovací článek mezi prostředím a potřebami dítěte.
Učitel je odpovědný za pracovní, tzv. připravené prostředí dítěte, tedy co ho obklopuje a jak je vše uspořádáno.
Učitel svou autoritu uplatňuje především svým příkladem. Má k dítěti pozitivní přístup a jedná s ním ohleduplně a s respektem. Učitel je rádce a rovnocenný partner, který dítěti pomáhá na jeho cestě objevování a učení se, projevuje maximální vstřícnost, otevřenost a trpělivost k dítěti.

Práce s pochvalou
Rodič se snaží nehodnotit, neposuzovat. Dává přitom ale najevo uznání, že dítě získalo novou dovednost nebo mu projeví náklonnost a účast.
Každé dítě potřebuje pocit jistoty, bezpečí, úspěšnosti, aby si ho někdo všímal a aby mělo radost a cítilo sebeuspokojení ze své práce; neustálé kladné či záporné hodnocení ze strany dospělých však omezuje jeho svobodnou volbu činnosti a snižuje sebevědomí.  
Cílem je, aby děti dělaly to, co je vnitřně uspokojuje.
S pochvalou se zachází přiměřeně tak, aby se dítě nestalo na pochvale závislé. Dítě má cítit sebeuspokojení z práce, kterou dělá; nedělat práci pro uspokojování představ dospělého, pro pochvalu nebo známky. Pochvala je využívána zejména u nových a nejistých dětí k navození pocitu bezpečí a jistoty.
Při této metodě se probouzí u dětí smysl pro vlastní důstojnost.
Předškolní děti mají největší radost ze samotné práce.
Školní děti vidí svůj úspěch ve výsledcích své práce.
Celkový láskyplný vztah a přístup dospělého k dítěti je vlastně sám o sobě o uznání.
V Montessori pedagogice učitel jednoznačně upřednostňuje slovní hodnocení. Vysvědčení jsou také ve formě slovního hodnocení.

Práce s chybou
Žáci nejsou za chyby trestáni nebo záporně hodnoceni, ale má jim být ukazatelem toho, co ještě je třeba procvičit či zopakovat. Chyba je chápána jako běžný, přirozený projev v procesu učení, jako užitečná součást řešení problémů a jako bohatý zdroj nových poznatků. Učitel by neměl používat negativní hodnocení, ale například nabídnout dítěti znovu tentýž materiál, aby mělo možnost si samo všimnout svých chyb a opravit je. Materiály a pomůcky jsou připraveny tak, aby si dítě vždy samo mohlo zkontrolovat správnost řešení, najít a opravit chybu - vlastní chyby tak napomáhají v dalším učení.

Montessori pomůcky
V Montessori pedagogice hrají významnou roli originální, důmyslné pomůcky, které:
– jsou jednoduché: pokud by byla pomůcka složitá, děti by si ji nevybraly
– jsou srozumitelné: dítě musí být schopno pomůcce porozumět a pracovat s ní samostatně
– jsou přitažlivé a zajímavé: pomůcka musí v dítěti vzbudit zvědavost
– umožňují kontrolu: dítě musí mít možnost díky pomůcce nalézt vlastní chyby
– umožňují izolovat jednu vlastnost: jedna pomůcka je zaměřena na jeden cíl
– jsou trvanlivé: pomůcky mají sloužit dlouhodobě; děti se učí zodpovědnému přístupu k věcem